Sedím v pracovně a píši. Pojednou zaslechnu pohřební hudbu. Nahlédnu oknem a v dáli spatřím pohřební průvod. Je daleko a není rozeznati nikoho a ničeho. Slyšeti jen hudbu, která dojemně dotýká se strun duše.
Žádám přítomného jasnovidce, aby svým zrakem duše pohlédl na pohřeb, co uvidí. Vyhověl mi. Nazírá a po chvíli praví: „Vidím, kterak v průvodu za rakví kráčí duše as čtyř nebo pětileté dívenky a neobyčejně pláče." Pocit žalu přenesl se na jasnovidce a i tomu vytryskly perličky slz z očí.
Poněvadž průvod pohřební ubíral se cestou vzdálenou, nerozeznali jsme, je-li rakev malá nebo veliká.
Byl jsem zvědav, jak vidění vidce dopadne a dotazoval jsem se v okolí, jestli ten pohřeb někdo z blízkých neviděl, až teprve večer téhož dne tážu se znovu a bylo mi odpovězeno: „To zemřela čtyř či pětiletá holčička jednomu komunistovi.
Vidění bylo správné. Nejedná se však tu pouze o fakt správnosti jasnovidného nazírání, ale současně o ten bolný odchod člověka ze země. Loučení, rozchod jest vždycky bolným, vždycky těžkým a zvláště tehda, kdy bytost odcházeje, nemůže sděliti svým milým, že trvá dále po změně. Ubohá kráčí uprostřed rodičů v zástupu, tito však ničeho nevědí, nechápou, nerozumí těm jemnějším stavům bytosti lidské.
Nevědomost byla vždy a jest do dnes Špatnou vůdkyní v životě člověka a ona to jest, která ztěžuje a zastiňuje přechod bytosti lidské ze světa fysického do záhrobního.
Jan Rösner - Spiritistická revue 1925 č.5
2025 ©