Nermuť se příteli milý, že často klesáš, přemožen slabostí a mdlobou. Neupadej v beznadějnost, ale vzchop se zmužile a vzdoruj nepřátelům, kteří radují se nad pádem tvým, nebo radost jejich nesmí míti dlouhého trvání. Poznáš, že kupředu bráti se musíš, kde jasné světlo ozařuje cestu tvou tak, že vidíš kamení i hloží v cestě stojící i propasti, kterým vyhnouti se máš.
I já, který dnes důvěrně hovořím s tebou, šel jsem cestou tou, i já jsem klesal; ano byla doba, kdy nitro mé podobalo se rozervané skále, v níž ještěrky i hadi sídlili. Tu vinul se had nenávisti, tam opěi závist ještěrčíma očima blýskala a sobectví rozpínalo tu křídel svých, jako velký netopýr a pavouk nevědomosti rozestřel tu sítě své.
Šel kdysi kolem anděl dobroty a nahlédnuv do temné jeskyně, pravil: „Zde měly by kvést růže!" Jako ostrý hrot pronikla tato slova nitro mé. Zde v této tmavé sluji, v sídle ještěrů, hadů, netopýrů a pavouků? Zde měly by kvést růže? Však nepřestával tento osten bodati v duši mé. Stále slyšel jsem slova ta, a konečně probrav se z dávné otupělosti, počal jsem probouzeti sil dřímajících a chopiv se práce, s úsilím vypudil jsem ohyzdná zvířata z nitra svého.
Nejprve sobectví muselo vymizeti, pak nenávist, nenalézajíc tu více potravy, odplížila se. I závist nemohouc snésti světla, které se všech stran do jeskyně vnikalo, prchala, a nevědomost, jejíž sítě potrhány byly, odklidila se. A nyní zkypřiv půdy, vsadil jsem první úlomek z větévky keře růžového, a hle! Ujal se, lístky vypučely a poupata nasadil. Brzy stala se jeskyně milým útulkem ptactva, líbezným sadem překrásných růží.
I já jdu kolem a nahlížím v nitro tvé i pravím: Zde by měly kvést růže.
Hled příteli, by stejně působila slova má. Pomni, že čistotou a silou přemůžeš všecky nepřátele své, kteří z nitra tvého učinili temnou sluj.
Necht slova má probudí v tobě dřímajících sil, nechť brzy uzřím nitro tvé proměněné v libovonný růžový sad, nechť stále zaznívají duší tvou slova: Zde měly by kvést růže!
Z knihy: Rosa duším
2025 ©